čtvrtek 1. září 2016

Na Spravedlnosti – 2.setkání s Richardem


Jana říkala, že se mi Richard ozve znova. Nevěřil jsem jí. Proč by tomu tak mělo být, vždyť už v čase nemá žádné měřítko. Ale rozhodně jsem netušil, že to bude tak brzy po tom našem prvním setkání.

Doufal jsem, že časem zapomenu, že mi mozek vzpomínku promění v přesvědčení, že se mi to nestalo, že se mi snad přihodila jen nějaká mimosmyslová příhoda. Ale i Vlaďce dal Richard jasně najevo, že prostě je, že s ním máme počítat. Při čtení mého prvního příběhu „Na Spravedlnosti“ v Tišnovsku, se Vlaďce sám zapnul robotický vysavač. Nikdy předtím ani potom se to nestalo. Pěkně ji ten jev vystrašil. Ale proč se jí Richard neukázal?

To byla jedna z otázek, které jsem Richardovi chtěl položit. Proč jen já. Už mi bylo vyčítáno pár čtenáři - proč já, vždyť oni tam chodí často a nic a nikdo se jim nezjevil. Nikdo je nekontaktoval. Tak proč já. Ani jsem odpověď nechtěl znát. Bál jsem se toho setkání jako čert kříže a nechtěl jsem, aby přišlo znova. Přestože se mi nic nestalo. Ale nestane se mi nic ani příště?

Ale ten den prostě přišel. Ze zahrádky jsme s Merlinkem sešli dolů na cestu a pokračovali směrem ke střelnici. Vkročili jsme do lesa a podél strže jsme stoupali až k novému posedu. V těchto místech bývá nádherný klid. Slyšíte kosáky hrabat ve spadeném listí. Slyšíte v tom tichu i srnky stát. Ten jejich pohled na sobě ucítíte. A miluji podvečery, kdy slunce stojí hodně nízko a  řídkým lesem pronikají sluneční paprsky a jemný opar jim dává ten charakteristický, kouzelný závoj. Zašuměl les, mírně se ochladilo a já místo srnek uviděl siluetu postavy. Nezdálo se mi to. Merlin pobafával směrem k postavě. Jak jej ale může taky vidět? Nebo to jen cítí?
Postava tam stála nehnutě. Richard zmizel. Dal mi najevo, že se mnou chce mluvit. Pochopil jsem. Já ale nechci. Já to prostě nechci! Mráz mi přejel po zádech, otočil jsem se zády k tomu úkazu. Raději jsme pokračoval od toho místa dále. To ale neměl být konec. Zvedl se vítr a v nafoukaném listí, které se sunulo souběžně se mnou, jsme začal pozorovat šlépěje. Merlin listí, ani ty stopy, nehonil. Stáhnul ocas mezi nohy a naprosto vzorně šel u mých nohou. Za pár okamžiků tak, jak vítr přišel, tak utichl. Došli jsme k Prosbě lesa. A tady se stalo něco, co vůbec nepochopím.

Je to naše místečko, kde si sednu se čtečkou, Merlin si lehne na rozcestí a hlídá, zatímco já si čtu. V ten samý okamžik, kdy já jsme usedl na lavici a Merlin si skočil ke mně, jsme se ocitli "Na Spravedlnosti". Kdo ta dvě místa zná, ví, že jsou od sebe poměrně daleko. Co se stalo, jak to? Takže to setkání není o tom, zda chci nebo nechci já. O tomto nerozhoduji já, ale Richard.

"Vyhýbáš se mi, proč?", zeptal se Richard bez jakékoliv dramatické prodlevy.
"Kdyby jsi žil a stalo se ti to, co mně, ty by jsi se nebál?"
"Ale vždyť ani náznakem jsem ti nedal najevo, že bych ti chtěl ublížit"
"Nevím, možná jsi v mém svědomí tím, co se stalo a podvědomě se bojíme věcí, kterým nejen nerozumíme, ale ani nemůžeme ovlivnit, jestli mi tedy rozumíš"
"Rozumím, víš kolik věcí, jevů, dějů bylo nevysvětlitelných a jak moc jsme se toho báli? Ale tady jde přece o něco jiného. Já potřebuji pomoct"
"Proč sis ale vybral mě?"
"Narodil jsi se ve stejný den jako já. Máte zahradu nejblíže místa, kde jsem úmyslně pohodil půlku šestikrejcaru a do třetice - máš Merlina. Znal jsem jednoho. Jmenoval se Benjamin Merlin a už několikrát přicestoval ze staré Anglie, aby obchodoval s mlynářem Strnadem."
Musel jsem ho nutně přerušit, protože poprvé se objevilo konkrétní jméno. Jméno, které mi mohlo pomoci najít vraha jeho dívky. Tak jsem to prostě zkusil. Přeřekl se, mohl mi to říct?
"To je ten mlynář, který znásilňoval a zabil tvé děvče?"

Tady se musím zastavit nad jednou skutečností. Ten člověk přede mnou začal mít výraz člověka, ne ducha, ne mrtvoly. Ale člověka s city, s výrazem.
"Ano", řekl smutně po chvilce mlčení. "Ano a úzce to souvisí s tím tvým Merlinem. Když jsem říkal, že obchodoval s Benjaminem Merlinem, dostávám se k něčemu, co by ti či vám mohlo pomoci v pátrání. Mlynář Strnad byl jedním z nejbohatších lidí  na Brněnsku. Ovlivňoval dění kolem sebe, ale ne přímo, jeho peníze dokázaly přemluvit kohokoliv k čemukoliv. Znal třeba i s františkánem Wolfgangem Benischem, provinčním ministrem, znal se se spoustou lidí až z Vídně. Mezi tyto lidi také zavítal Benjamin Merlin, který vysoce postaveným lidem dodával z Anglie látky do jejich domácností, ale i velkých krejčovských dílen, hostinců atd.
Po získání důvěry tohoto obchodníka, kdy mlynář učinil B.Merlinovi tři skvělé obchody, si s B.Merlinem mlynář dohodnul dovoz plného vozu látek za neskutečnou cenu. B.Merlin mlynáři plně důvěřoval. Mlynář se znal s kdekým a pro B.Merlina to byla skvělá příležitost zbohatnout. 
Setkali se v zájezdním hostinci mezi Brnem a Tišnovem. Tady měl mlynář předat  peníze (opravdu šlo o obrovskou částku), ale nestalo se tak.
Mlynář B.Merlina okradl, nechal jej zabít a peníze, které měly být použity na nákup látek, zakopal, aby nikdo nepřišel na to, jak ještě více zbohatnul a pro případ nouze. K nim také přiložil onu druhou půlku šestikrejcaru."

Musel jsem jej přerušit. Toto bylo vážné obvinění, toto bylo zároveň vodítko k důkazům. Ale zároveň vodítko i k obrovskému pokladu.
"Chceš snad říct, že ty peníze nikdy nebyly vykopány? Mlynářem ani nikým jiným?"
"Nebyly. Mlynář sice umřel o mnoho let později, ale poměrně nečekaně, takže vůbec neměl možnost tyto peníze utratit"
"Pak mi pomůžeš ty peníze najít? Mám tady v mobilu mapy ....", zarazil jsem se. Nikde neležel můj mobil, neměl jsem hodinky. Pohlédl jsem tázavě na Richarda. Ani papír, tužka, nic."Jak si to mám vysvětlit?"
"Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nemůže zasáhnout do minulosti, nejde to a nikdy nepůjde, jsme spolu úplně mimo čas. Podívej se vedle sebe, tvůj pes vůbec nereaguje na ty srnky, které jsou od nás jen pár kroků. Oni nás nevidí, necítí, to samé i tvůj pes. Jen my dva jsme nyní schopni být tam a v takovém stavu, v jakém jsme."
"Ale jak si mám zapamatovat takovou záplavu informací, vždyť odejdu-li odsud, mohu jen všeobecně lidi informovat o tom, co se tady stalo"
"Ne, zapamatuješ si každičký detail, každé slovo"
"Tak mi teď pověz, jak nebo co mám udělat, abych se pohnul vpřed s pátráním po tvém soudci, vrahovi tvé dívky a vrahovi B.Merlina. Kde a čím tě očistit. Pomůže nalézt jen ten krejcar, poklad nebo existuje fyzický důkaz o tvé nevině?"
"Najděte poklad. Neznám místo, kde je zakopán, protože se ve vašich mapách nevyznám, nemohu ani na to místo ukázat, ale vím, že v blízkosti toho místa stojí kříž. Kříž, který není možná z té doby, ale ten původní tam nechal postavit mlynář, aby označil nenápadně místo svého jmění. Ten poklad je zabalen v anglických látkách a to by mělo být důkazem, že ti tady nevyprávím nějaký smyšlený příběh"

Chvíli jsem nevěřícně kroutil hlavou. Co všechno se od něj jsem schopen dozvědět? V té chvíli mne vůbec nezajímal poklad nesmírné hodnoty. Mě zajímaly poznatky "po smrti", co tady tak dlouho dělá, jak vyplňuje tak dlouhý čas, koho z "neživých" potkává, co o nás ví, jak nás vidí, co vlastně z dnešních výdobytků techniky chápe, kam se všude dostane. Jestli jsou kolem něj lidé i z jiné doby, nebo nějak vidí do budoucnosti, jestli ví, kdo kdy zemře nebo co nás čeká. Těch otázek byla taková spousta, že by to vydalo na román, že by to třeba taky vydalo na uzavřený prostor psychiatrického oddělení.

Já už ale dneska znám odpovědi na spoustu otázek, protože jsem s Richardem seděl ještě docela dlouho (to vám je ale podivný pojem, já totiž vůbec nevím, jak dlouho). Jen mi slíbil, že nejsme spolu naposledy. Myslel teď? Nebo POTOM?





pondělí 16. května 2016

Na Spravedlnosti - skutečný příběh


Kdo mě zná, ví, že kdyby mi toto někdo vyprávěl, nevěřil bych mu to. Rád se bojím, rád vyhledávám hrůzné či neuvěřitelné příběhy, ale patřím mezi ty, co na nějaké povídačky nevěří. Zvláště ty, co souvisí s "duchy". Před vyprávěním podotýkám, že nejsem na drogách, nic nekouřím, nepiji.

Byl jsme ještě s Merlinem (náš pes) na chaloupce, když se toho trochu sychravého podvečera, začalo stmívat. Dozalívali jsme zahrádku. Vypnul jsem elektrocentrálu, uklidili jsme po sobě, pozamykali a šli k brance. Chtěli jsme být ještě za světla doma.
Jenže z ničeho nic jsem znova uslyšel zvuk elektrocentrály z uzavřené boudy. A kdo ví, jak centrála řve, ví, že jsem se nemohl mýlit. A sama se přece nespustí. Než jsem došel k boudě, zvuk ustal, přesto jsem boudu otevřel a všechno zkontroloval. Vypínač byl ve správné poloze. Merlin, který pořád chodí v mých šlépějích, zůstal tentokrát sedět uprostřed zahrady a temně poštěkával. Nebál jsem se, bylo to jen divné. Zamknul jsem zahradu a odešli jsme. Cesta kolem zahrady vede do strmého kopce, který končí místem, kterému se říká Na Spravedlnosti. Je to objevené bývalé popraviště.

Tady jsem v podstatě chtěl svůj příběh začít, jenže nevím, jestli právě ta podivnost předtím, spolu nesouvisely. Když jsme míjeli s Merlinem poslední sloupek zahrady, uslyšel jsem smích, hlasité zvuky a rozbíjení skla od popraviště. Vandalové. Nejsem žádný hrdina, který by chtěl s malým pejskem zabránit vandalství, zvláště, když se těch hlasů ozývalo tolik. A dostat přes hubu (přinejlepším) od pár opilých či dnes sjetých výrostků, bych fakt nechtěl. Navíc jsem nechtěl ohrozit Merlina. Vzal jsem silnou hůl a opatrně jsem se blížil lesem k místu odkud hluk pocházel. Jen se mrknu co se tam děje, než zavolám městskou policii.

Mohl jsem jít se štěkajícím psem vstříc vandalům, neslyšeli by mne. Ale raději jsem psa vzal na vodítko. Byl úplně klidný a tichý, musel vědět, že se něco děje. Zničeho nic ale jakýkoliv hluk ustal. Jakoby mne zpozorovali, to ale není možné jak by dokázali zmlknout takhle najednou. Ztuhnul jsem a čekal. Hledal jsem cokoliv, co by mi řeklo, co se děje. Taky jsem si ke své hrůze všimnul, že je už tma a já měl být dávno doma. Když se však neozval jediný zvuk, pohnuli jsme se směrem k popravišti. Zvědavost byla větší než strach. Nejkratší cestou jsem došel k sezení, které postavili u informační cedule.

Nikde nic, nikdo nikde, oheň si tady nikdo nerozdělával, tak mi řekněte, co se tady dělo, co jsem to slyšel za hlasy. Nezbláznil jsem se? Vůbec jsem se ale nebál, i přestože jsem byl na místě, které by v mnohých vzbuzovalo strach nebo jen nepříjemný pocit. Jen Merlin nebyl vůbec ve své kůži. Neznám u něj stažený ocas mezi nohama. Neznám jej tak ustrašeného. Abych jej uklidnil, sedli jsme na odpočívadlo, vytáhnul jsem láhev s vodou a nalil jsem mu do dlaní. Nepil. Tak jsem vytáhnul pamlsky. Nevzal si. Tak půjdeme domů, Merlinku?

Když stál přede mnou, všimnul jsem si, že sloupek odpočívadla odrážel namodralé světlo. Teprve nyní mi došlo, že ač se setmělo, je kolem mne nějak více světla než by vydal i měsíc v úplňku. Merlin se mi nepřítomně koukal přes rameno, ale neštěkal. Prudce jsem se otočil a strnul. Myslím si, že jsem zůstal několik minut naprosto paf. 

Není to už trochu moc? V místě, kde jsou základy popraviště, ze země vycházelo namodralé světlo a v něm jsem uviděl obrys člověka. V podivné poloze a nestál na zemi. Jenže já jsem se nebál a to, co mne uklidňovalo, vycházelo zevnitř mne, ne od toho člověka. On tam poklidně visel, nemluvil. Přesto se mnou začal komunikovat. Vždycky, když mne oslovil, to modré se zachvělo, jakoby větrem. Jak ale se mnou mluvil, když jsme si nepovídali? A co vlastně říkal? Hlas se ozýval přímo ve mně a já mu odpovídal stejně. Četl mě a uměl mi do hlavy vkládat to, co chtěl?

"Jsem popravený nespravedlivě" "Nic jsem neudělal" "Všechno na mne mlynář nahrál"
"A kdo jsi"
"Jmenuji se Richard Haupknecht, jsem pomocníkem u koní ve mlýně." 
"Ty ještě žiješ?"
"Ne, ale nemohu odejít mezi ostatní, protože jsem popraven nespravedlivě a dokud moje jméno nebude očištěno, nebudu mít klid."
"A proč já, proč tady, proč nejdeš hledat spravedlnost tam, kde ti mohou pomoct?", podotýkám já, věřte mi, nebál jsem se, ale to já jsem nebyl tak odvážný, ale musel to způsobit onen Richard. způsobil mi klid ve mně samotném. Jak, to nevím.
"Neptej se proč ty, proč odsud nemohu, nevím to. Mohu ti povyprávět jenom svůj příběh. Víc s tím mohou udělat lidé, kteří žijí."

Psal se rok 1713. Tehdy bylo parné léto a žně vrcholily. Na polích se tvrdě pracovalo. Já jsem byl pomocníkem ve mlýně, staral jsem se o koně. Byl jsem rád za tu práci. Nemusel jsem dřít na palčivém slunci. Vážil jsem si střechy nad hlavou a dostatku jídla. Myslím dostatku jídla pro pomocnou chásku. Ubytování ve stájích. Ale neskuhral jsem si. Tehdy jsem se poprvé střetl s nevlastní dcerou pana mlynáře. Chlapce neměla a já neměl děvče. Nebudu vám popisovat, jak moc jsme se měli rádi, jak rádi jsme se potkávali, později došlo na drobná tajná pohlazení, pár ukradených nesmělých polibků, ale nikdy nic víc, protože přece jenom - já byl jen pomocník, ona nevlastní dcera bohatého mlynáře. byla to v podstatě nešťastná láska, nikdy nikam nepokračující, nikdy neměla dojít šťastného konce. Jedině, že by se mnou Anička (promiňte ani jsem vám ji nepředstavil) někam utekla. Ale co bych já mohl tomu děvčeti nabídnout? Nic než nouzi. Takže jsem bral za vděk jejím úsměvem, pohlazením. Dělal jsem tak, abych nikdy nebyl vyhozen, abych mohl se svou Aničkou prožít to, co se takhle prožít dalo. Dokonce jsme si jako tajní milenci rozlomili šestikrejcar (můj jediný majetek), abychom ho jednou spojili, kdyby nás osud rozdělil.
Mimochodem při našich tajných schůzkách se mi Anička svěřila, že mlynář Schwarz, její nevlastní otec, vyhledává každou příležitost, aby ji mohl obtěžovat. Vzhledem k tomu, že byla ze slušné rodiny, nikdy neupřesnila detaily toho, co míní obtěžováním. Já jsem byl ale zoufalý. Co s tím mohu dělat? Jak jí mohu pomoci? Jak mohu já zasáhnout. Tento člověk seděl v místní radě, kdykoliv mne mohl zadupat do bláta. Jen jsem tajně doufal, že si nedovolí více než je přípustné. Přípustné není pochopitelně nic. Zabít toho člověka přece nemohu. Ale měl jsem to udělat. Měl jsem to udělat. Měl.
Jednou v podvečer jsem šel na tajnou schůzku za svou Aničkou. Za stájemi bylo uloženo krmení pro koně a tam jsme se scházeli. Když jsem se blížil ke stavení, uslyšel jsem dušený křik právě z těch míst, kde jsme se měli setkat. Rozběhl jsem se, Najednou mi bylo úplně jedno, že mě někdo uvidí, uslyší, že se prozradí náš vztah, jen jsem si vybavil, co se s Aničkou děje. Jenže jsem si zdaleka nepředstavil tu hrůzu,. kterou jsem před sebou spatřil ve světle plápolající lampy, která byla zavěšena na trámu. Než jsem uviděl, co bych raději vidět nechtěl, spatřil jsem mlynáře vybíhat z budovy vedlejšími dveřmi vedoucími k nakládacím rampám. Ale mlynář neutíkal potichu. Jakmile mne uviděl vbíhat dovnitř, začal křičet na celé už téměř pospávající okolí. Vůbec nic mi nedošlo.
Uviděl jsem Aničku s vyhrnutou sukní, měla zkrvavenou tvář a sotva dýchala. Z hlavy ji kanula krev a přes tu téměř na mě neviděla. Možná vůbec netušila, že už jsem u ní. Chroptěla, celá se třásla. Celá ta hrůza netrvala dlouho. Když jsem ji vzal do náruče, abych jí pomohl, dodýchala a celou silou mne tiskla ruku. Já jsem přes slzy neviděl. A přesně takhle mne objevili lidé, které úmyslně mlynář natahal do stavení.
Věřte mi, bylo naprosto marné cokoliv vysvětlovat. Byl jsem natolik zlomen Aniččinou smrtí, nespravedlností a tím, že nemohu pomstít její smrt, její zneuctění, že jsem jako vesnách přečkal odsouzení a celý proces. Ještě musím podotknout, že veškerý můj majetek a důkaz naší lásky jsem tehdy k cestě na popraviště odhodil, protože už jej neměl nikdo nikdy spojit a aby jej někdo v budoucnu našel, našel i jeho druhou část a spojil si můj a Aniččin příběh, Jde o onen rozlomený šestikrejcar.

A tady jeho vyprávění skončilo. Kdykoliv jsem se během vyprávění chtěl na něco zeptat, vevnitř mne to zastavilo. Bál jsem se, že to přeruším, že to neobnovím, že se mi ten přelud ztratí. Mnoho detailů jsem se nedozvěděl. Až skončil, ptal jsem se já, ale v podstatě mi nemohl říct, jak mohu pomoci. Jen stále trval na tom, abych to zveřejnil, abych alespoň řekl světu, že on není tím vrahem. Věřím mu. Toto nebyl hlas člověka, který něco provedl, toto byl hlas zoufalého nevinného,. Nevinného, který roky trpí tím, že ostatní neví, že bylo tehdy jeho jméno vláčeno cestou hrdelního práva a přesto naprosto nevinně. Trpěl tím, že nikdo nepomstil smrt Aničky, smrt i jeho maminky, která se po popravě dozvěděla, že její syn byl popraven a protože matky ví, co v jejich dětech je, neuvěřila tomu obvinění, ale protože nemohla už nic dělat, zemřela žalem a bezmocí.

Najednou nastala tma. Vítr rozfoukal tento příběh. Pořád jsem se nebál, bál jsem se v ten okamžik jen toho, že to není pravda, že napíši-li to, lidé se mi vysmějí, ale pro něj to udělám. Odešli jsme s Merlinem domů, kolem nás už v lese byla úplná tma, vítr ohýbal stromy, všude se míhaly stíny, ale já jsem věděl, že to žádní duchové nejsou. Ti totiž necestují, nestraší. Jsou jen plni příběhů.

Když jsme dorazili domů, čekala na mne žena ve dveřích, ubrečená a vystrašená. Byli jsme pryč několik hodin, nebral jsem telefon. Ale jak to, že jsem jej neslyšel? Jak to, že mne známí hledali, byli dokonce na tom místě, kde se mi tento příběh stal a přesto mne tam a ani Merlina neviděli?




pondělí 30. listopadu 2015

Čeština je nádherná


Do alba jízdenek
jí Zdenek
vlepil kus drobku.

Protože nad albem jízdenek
jí Zdenek,
víš drobku?

A další

Vyznání
Voníš mi tady, voníš mi venku, voníš mi v lese, 
s tebou se to nese, 
voníš mi i doma pod peřinou. 
Věř mi. Už nikdy nechci jinou.

úterý 13. října 2015

Prokletí malosti a krutosti krůty

Bridget Jonesová by se musela stydět za své malicherné problémy, které v životě měla. Že je někdo plnoštíhlý, štíhlý, plný (tlustý, tlustá), to je relativní. Vždycky totiž záleží na výšce. Mohu mít 100kg, ale mám-li k tomu dva metry, tak to nikoho neudivuje. A madam Bridget to zbytečně moc nesla. No jo, potkalo ji to v blbým období. 

Jenže já jsem to prokletí měla od narození. Ptáte se jaký prokletí? Prokletí malosti. Prokletí malé výšky. V tomto případě se dokonce ani nedá hovořit o výšce. Jen z vyprávění (samozřejmě) vím, že již při porodu se doktor po mém vytažení ještě zhruba deset minut díval skrz mou mámu a čekal, kde je ten zbytek. Pak, když už všichni začali být nervózní, se snažil zachránit situaci slovy: "TO doroste, nebojte se maminko." Protože pohlaví nenašel, konstatoval do rodného listu - žena. Dnes už vím, že se nespletl. Následně mě podal mojí mamince. Já jsem po tom jeho netaktním jednání spustila tak hrozný řev, že se maminka šíleně lekla, upustila mne a zbytek dopoledne hledali v záhybech peřin moji osobu. Vidíte, já v tom ale vidím to dobré. Maminka měla bezbolestný porod, dalo by se v podstatě říci, že ani nerodila. Detaily jako kojení, přebalování a ostatní miminkovské úkony nebudu popisovat, to si můžete přečíst v Palečkovi. To by v podstatě byla literární krádež a protože si nechci vůbec nic vymýšlet - TAKHLE malinká jako PALEČEK jsem zase NEBYLA. Ani bych s ním nechodila. Nesnáším menší muže než jsem já. Naštěstí jsou na světě jen dva. Paleček (to je pravděpodobně pohádková bytost) a můj otec (to je pravděpodobně bytost skutečná) - u porodu nebyl, takže nevím. Nebo byl, ale neviděli ho?


Do doby než jsem musela nastoupit do základní školy mne matka nikdy na veřejnosti neukázala. Jenže neúprosná povinnost školní docházky ji donutila mne zveřejnit. V těch prvních letech, kdy jsem ještě neměla moc rozumu to ani nebolelo. Za krkem to ale bolelo, protože jsem se na všechny musela koukat zespodu. Vtipy spolužáků jsem moc nechápala, protože do malé hlavičky se toho málo vleze. No a? Blahoslavení chudí duchem, ne? Takže zase hledám to lepší na tom špatném. A nakonec, co se škádlívá, to se rádo mívá. Takže mě asi měli rádi všichni, včetně učitelů. Nejvíce mě měl rád asi pan učitel z tělocviku. Hned v první třídě mě přihlásil do basketbalu. 


Můj dvojtakt byl vyhlášený. Tento druh sportu mi nevydržel moc dlouho, protože rozhodčí se neustále dohadovali, zda jsem neudělala více kroků než je povoleno a já byla vlastně taky ráda, protože není dobré mít obličej v místech kde jiní mají kolena. Sporty jako hod oštěpem, kladivem, koulí, či-li silové sporty pro mne nebyly. Ty jsem si nikdy v životě nevyzkoušela. Vlastně ano, hod koulí, ale ocelová kulička z porouchaného ložiska nebyla dostatečně těžká na to, aby mne kdokoliv vůbec hodnotil. Než přejdu k důležitější etapě života, zmíním se o dvou sportech, kde jsem si myslela, že uspěji, ale opět jsem se mýlila. Byl to ping-pong. Pálku jsem v pohodě unesla, bylo mi sympatické i to, že je dostatečně velká, takže vždycky musím všechno trefit (mrštnost byla mou silnou stránkou), ale vadilo mi, že nevidím na pingpongový stůl. NO A? Ještě mi zbývala atletika.


Na střední škole jsem opět potkala profesora, který asi razil heslo:"Co se škádlívá, to se rádo mívá" a jal se mne učit jednu z krásných atletických disciplín - běh přes překážky. Po nekonečných hodinách sledování pohybu žab při jejich skoku, jsem si tuto techniku tak okoukala, že po třech letech tréninku se mi podařilo překážku přeskočit. Ale ouha, zapomněli jsme na překážku s vodou. Na té jsem nedifinitně uznala, že ani toto není to pravé. Dokázala jsem sice zadržet dech pod vodou na celou délku této zrádné překážky, ale voda mne zdržela natolik, že jsem nikdy v podstatě šanci na dobré umístění neměla. A to mne trenér díky malé postavě nenápadně cpal do závodů s prvňáky. Měla jsem maturitu před sebou a závodila jsem se šestiletými dětmi. Prohrávala jsem. Neustále. Nezlomilo mne nic.


Ale přece jenom přišla etapa života, která byla přesně pro mne. Něco, co jsem si nedokázala ani vysnít. V podstatě to byla odměna za mou trpělivost s životem. Po maturitě jsem totiž nastoupila do krůťárny. Pro slepice, kuřata = drůbežárna, pro krůty a pro mne = kruťárna. Ze začátku ano. Neviděla jsem totiž žádnou výhodu v tom, jednat z někým z očí do očí. Ale po pár dnech jsem pochopila, že jsou holky jednodušší, pořád si o něčem kdákají a hudrají, kradou si žrádlo, serou kde se dá a tak jsem využila toho, že jsem o něco chytřejší, kultivovanější, mám maturitu a na velkou chodím jen tam, kde ... no, kde dosáhnu. Stala jsem se hlavní předačkou jedné směny. A jako přidaná hodnota této skvělé práce bylo to, že jsem páchla. byli jste někdy v létě v drůbežárně? Byla jsem cítit na míle daleko. Jsem šťastná. Ten pach nesmyjete, nevyperete a lidé si mne konečně začínají všímat. Kdo mě nevidí, ten mě cítí.

EPILOG: Toto je skutečný příběh Laponského děvčete Hani Kolari (Laponsko, předměstí Rovaniemi). Vyprávěl jsem to proto, aby všichni pochopili, že žádný handicap (čti hendykep) nemůže toto děvče zlomit a dělat přednost z pouhé obtloustlosti v pubertě (Bridget Jones) či dokonce z extrémní tlouštky (Halina Pawlovská) - to je trapné :)

úterý 22. září 2015

Alkohol, oči, pavouk a kruh.


Není to tak o mě, jako o tom, co nám vyprávěla kolegyně, která zažila opravdový šok. Každý v životě z něčeho máme strach. Ona má panickou hrůzu z pavouků a z té dívčiny v hororovém snímku Kruh.


O tomto jejím strachu se ale bavit nechci. To, co zažila, zažila s pavoukem. Zkusím to zliterárnět.


V noci jsem se vrátila z veliké oslavy. Dávno už nejezdila auta, z ulice nebylo slyšet jediný hlas. To, že na chodbě nesvítilo světlo mě ani nezarazilo, nebojím se tmy, nebojím se stínů a když, tak jako každý. Podotýkám, že jsem byla dost opilá. Chodit jsem mohla, ale kdyby kolem mne nebyly všude zdi, chodila bych asi po čtyřech. Kdybych byla opilá ještě víc, nechodila bych :)

Po tom, co jsem pracně hledala klíče v bezedné kabelce (bezednější než jindy), jsem si odemkla a vešla dovnitř. Všude mi naštěstí všechno funguje, tak jsem si porozsvěcela snad v úplně všude. To člověka uklidní. A já jsem uklidnit potřebovala, protože jsem si ke všemu ještě někam položila brýle. Musím vám říct, že bez nich vidím jen velmi matně. V té chvíli mi to už ale začínalo být jedno. Postavila jsem si na kafe, abych se nějak trošku vzpružila a jala se vysvlékat, abych se uložila k zaslouženému spánku. Určitě mi ještě bude zle, pomyslela jsem si, znám to. Lehnete a začne se točit pokoj a .. Nebudu předjímat, třeba to tak nebude. 

Svlékla jsem si halenku a protože mi v mém stavu dala pořádně zabrat, položila jsem ruku na stůl, na ruku hlavu a na okamžik se zasnila. Ne. Usnula jsem. Probudilo mne pískání konvice. Poloslepá jsem si zalila kávu  a odnesla si ji ke stolu. Musím se totiž pobít ještě se sukní. Rozepnula jsem zip na boku a povstala. Nejistě. Zase jsem spadla na židli, ale sukně se již naštěstí sesunula k podlaze. 

A v ten okamžik jsem málem zkolabovala hrůzou. U kotníku mi seděl pavouk velikosti dětské pěsti. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Začala jsem střízlivět, ale nebyla jsem schopna jediného pohybu. Po pár minutách naděje, že sám odejde, sleze, umře nebo cokoliv, se nic nestalo a tak jsem začala jednat. Předkročila jsem s nohou co nejdále od sebe a v takto hloupé pozici jsem kráčela na chodbu. Pavouka tam setřesu, pavouk od bytu klíče nemá a na zvonek nedostane. Vidíte, jak jsem přemýšlela v šoku. V kalhotách, nahoře bez, jsem předkročeně (pravá noha neustále přede mnou) šla k chodbě. Otevřela jsem. Naštěstí nikdo nikde. Možná bych si přála, aby tam byl kdokoliv, kdo by mne vysvobodil. A nemusel by to být ten krasavec z "50 odstínů šedi".

Nepodařilo se mi ho setřepat. V mlze (šok trval a brýle jsem nenašla), jsem s pláčem vlezla do osvětlené kuchyně zpátky. Sedla jsem si na židli, natáhla nohu co nejdále od sebe a přehodila přes pavouka sukni, která ještě před chvílí zbaběle ležela na zemi. Co ale teď?

Po ruce jsem měla jen svůj nový mobil. No a co? Raději život bez mobilu než mobil bez života. Hystericky jsem si mobilem mlátila po noze dlouho, bolelo to, ale i ten pavouk už přece musí mít dost, ne? Opatrně jsem po vlastním lynčování nadzvedla cíp sukně v místech, kde jsem pavouka očekávala. Byl tam, "ale musí být přece mrtvý". Co ten už ode mne dostal ran.

Byl asi mrtvý a já skoro taky. Nehýbal se a i přes svůj hendicap jsem si uvědomila strašlivou skutečnost. MĚLA JSEM OKNO. Na noze jsem totiž měla čerstvé tetování, které mi na mé vlastní oslavě vytetoval můj známý tatér jako dárek a protože jsem byla hodně pod prahem vnímání, škodolibě mi tam vytetovali to, čeho se nejvíce bojím. Já jsem opravdu musela vypadat, že jsem na to úplně zapomněla. 

Ponaučení? Nepijte lidi, neztrácejte brýle, naději, nemějte strach z něčeho, co není. Po této zkušenosti už vím, že nikdy nebudu pít. Alespoň ne tak málo, abych mohla dojít domů sama. Už se vytetovaných pavouků nebojím, bojím se jen toho, že mi příště vytetují na druhou nohu to děvče z filmu KRUH.






středa 16. září 2015

Kreativita na ženách

Možná jsem divnej, ale ne teplej tím, že tady dávám příspěvek, který se v podstatě týká především žen.

Mám totiž rád kreativitu. A v poslední době, díky tomu, že žena podniká právě v oblasti modeláže nehtů, jsem zjistil toto. Nejkreativnější jsou ženy v oblasti krásy. V oblasti sebe sama.

Krása, to jsou vlasy, nehty, líčení, móda. To, co samy dokáží těm druhým vytvořit na hlavách, očích, rtech, nehtech, to jsem si nedokázal ani ve snu představit, dokud jsem se ženou nejel na World of Beauty & SPA. Od rána do pozdního odpoledne jsem se nenudil. Na každém stánku se tvořilo. "Tvořilo" znamená samozřejmě "nabízelo". Protože každičký detail je materiál, práce a tudíž i zboží, které ženy rády koupí. Koupí, ale pokud to někdo umí prodat. A věřte, tam se prodávalo. Tam se utrácelo. To nejsou jen nějaké trhy, to je MEKKA pro prodávající. To je pastva pro oči. Všude to hrálo barvami, výrobci reklam se předháněli v kreativitě. I my jsme kupovali a jeli domů s plným autem a dojmy a novými technologiemi.

A protože se díky internetu dozvíte jak co a čím udělat, v podstatě umíte. Čím víc umíte, tím více máte zákazníků. Jen nikdy nesmíte usnout na vavřínech. Na tom, co jste se někdy naučili, že jste někdy něco viděli a aplikujete to. Ne. Musíte jít s tím, co vyžaduje trh, co trhu vnutíte vy. Co si a to už je pokrok, řekne sám zákazník. Nesmíte říct - to neumím.

A vrátím se k té kreativitě. Zavřete oči a představte si, co lze na tak malou plochu, jako je nehet, udělat. Nemusíte ani vědět, že ta plocha lze zvětšit (ženy pak dále dosáhnou). Představili jste si to? Tak se teď podívejte na Facebook, na Google+, na Instagram, na Pinterest, kdekoliv a zadejte nails design nebo nails art nebo jen nails. Všechny představy jsou málo na to, co už někdo namaloval, vyškrábal, nalepil, nastříkal .... A v tu chvíli jsem to chtěl umět. Proč nejsem o třicet let mladší, já bych kreslil, vymýšlel, fantazíroval. Ach jo.

Vůbec se nedivím ženám, že to chtějí nosit. I když se s tím nedá pracovat :) Ale zase se s tím daleko lépe bude drbat náš pejsek. Tak asi půjdu a nechám si v Salonu Nefertiti takový nehty udělat. :) 

Pěkný den. 

úterý 15. září 2015

V kapuci, za noci

Možná trošku divný název, ale opodstatněný. Představte si blázna, který temnou nocí, s čelovkou na čele (kde jinde) brázdí hvozdy. Není sám. Před ním cupitá chlupatý kamarád. pes. Merlin se jmenuje. Prší, ale ani jednomu to nevadí. Proč by, vždyť letní déšť je příjemný. Pejsek má na sobě dostatečnou ochranu - vlastní srst a ještě na tom reflexní vestu. Zakuklenec nechce svého kamaráda ztratit v lese, proto ta vesta. Ale upřímně, kdybych nevěděl, že to je on a potkal jej. Pes Baskervilský by pro mne nebyl takovým překvapením a šokem.

Zelená vestička, která září pod světlem baterky a k tomu ze tmy svítící oči, utíkal bych. Hodně rychle. Tak rychle, že v případě připosráníse, by mi to nezasáhlo ani nohy. 

Proč to píšu? Zaprvé jsem slíbil, že denně něco pěkného napíšu. Za druhé se chci podělit o tu krásnou atmosféru, takže ... 

Večer jsem zažil kouzelnou procházku lesem. Právě se svým pejskem. Ten měl čumáček sklopen k zemi a v té tmě jen "četl" kdo kde byl, kdo kde může nebo je. Ale když jsem kuželem světla pootočil do temného hvozdu, jen dva metry ode mne zářily čtyři páry očí. Srnka se srnečkem a dva koloušci seděli a hleděli do toho světla. ani pes je nevyrušil, ani já ne. Nechtěl jsem to dokonalé setkání zrušit. Dobré dvě minuty jsme vychutnávali ten okamžik.  Úplně jsem se bál pohnout. Třeba za tím světlem neviděli člověka s pejskem, kteří by jim nikdy neublížili. Třeba to cítili. 

Proč nepokračuji? Protože v tom okamžiku se zastavil čas. Myslím ale ten hnusnej. Zůstal daleko za námi. Kdo bude se mnou hledat hezký okamžiky? Budu rád za kohokoliv. Rád ty ústřižky přenesu na jiné. Tak jak denně náš pejsek přináší nefalšovanou radost nám. Pěkný den lidi a zvířátka.